Já a zvířata

V mém životě se vyskytovala zvířata už od raného dětství.Otec pocházel ze Slovenska, takže od nějakých třech let jsem trávila vždy nějakou dobu u babičky na Slovensku. To byl život! Lítala jsem bosá po zahradě, tahala králíky za uši, naháněla kuřata, utíkala před syčícími husami ( dodnes se jich bojím, potvory štípavé) , absolvovala jsem návštěvu prasečáku - ještě dnes si vybavuju úžasný smrad a šílený jekot malých selat. Zbožňovala jsem sousedovic psa Lord, kterému jsem neustále lezla do boudy plné blech, k značné nelibosti babičky.Vyvrcholilo to pohrůžkou, že ještě jednou, tak mě přivážou k boudě....a bohužel to i realizovali. Dostala jsem obojek a děda mě jako přivazoval k boudě, ale po mém kvílivém nářku mě pustili. Faktem je, že už jsem tam pak nelezla....takže metoda byla účinná. A vzhledem k tomu, že jsem to u babičky nadále zbožňovala, tak to na mě žádné neblahé následky nenechalo....

Doma jsem už takovou zábavu neměla, v městě o moc zvířat nezavadíte, a kdysi nebyli mazlíčci tak rozšíření, občas nějaký ten pes u baráku a to bylo všechno. Takže jsem se realizovala jinak, zatímco slušným holčičkám v kočárku způsobně ležela panenka, já tam vozila nejčastěji černožluté mloky, tlustou žábu a jednou se mi povedlo i kotě! S nástupem do školy nastalo období půstu, rodiče tvrdě vzdorovali nátlakům typu "já chci pejska " . Pak někdo využil slabou chvilku mé maminky a v práci jí vnutili siamské kotě. Dotyčný moc dobře věděl, proč tak krásného kocoura chtěl někomu darovat. Sadik, jak se kocour jmenoval, byl krásným představitelem siamského kocoura původního typu, světlý s tmavě hnědými odznaky a příšerně nemelodickým hlasem. A vzhledem k tomu, že tu tlamičku moc nezavřel, celé rodině za chvíli zvonilo v uších. Já ho přivítala s nadšením, za chvíli jsem ovšem vypadala jako indián na válečné stezce, plno šrámů a jizev, kocour byl divoký jako ďábel. S oblibou číhal v předsíni za závěsem a vystartoval po každé noze, která ho míjela. Vždycky se trefil do achilovky a oddusal za další roh. V mém případě to ráno znamenalo plížit se podél zdi a dávat pozor, ať mi kocour zase znova neroztrhne silonky, což se mu někdy podařilo i dvakrát po sobě. Mladší sestru ( tehdy tříletou) terorizoval tím, že jí skočil na hlavu a bouchal jí packami. Ovšem jeho osud zpečetil kočičí průjem, po třetí příhodě pod kuchyňským stolem šel z domu někam na vesnici, kde spokojeně terorizoval celou ves a založil novou divokou kočičí populaci ( tehdy se kastrace nedělala)

Tím skončilo na delší dobu domácí zvířectvo, s výjimkou zlatého křečka, což si vymohla mladší sestra, a musím uznat, že Pepek byl super křeček.Přišel na zavolání, rád se nechal hladit a drbat, nekousal, taky často zdrhal z klece a nechal se pracně chytat. Dožil se požehnaného věku asi čtyř let, pak se objevili i další křečci, ale žádný už nebyl taková osobnost.

Když jsem se vdala, tak jsem snila o své vlastní kočce, což se mi brzy splnilo a už přes třicet let se mým životem proplétají kočky- moje peršanka Elinka, pak briťáci Arčí a Maxíček, kamarádčiny kočky Bufet a Meguška ( už obě v kočičím nebi), nyní u ní hladím Mikuláše a Krasoně ( obě kočky, navzdory jménům). Kamarádka kamarádky má koček ještě více, průběžně je zachraňuje, předává dál a zase nabírá nové, a prakticky skoro u všech známých se vyskytuje nějaké chlupaté mňoukací stvořeníčko. Pravda, někdy to nemňouká, ale štěká.....

Miluju kočky pro jejich noblesu, eleganci a nezávislost, líbí se mi jejich neslyšná chůze ( pokud zrovna neskotačí, pak se mi bytem honí stádo bizonů ) , i to, jak se z prvotřídního elegána stane hravé ztřeštěné kotě, aby zase přehodil výhybku a odešel s výrazem intelektuála bádat nad světovým mírem.

Předoucí kočka je potěšení , pokud pohladíte kočku a pod rukou vám začne vrnět, je to krásný pocit. Při hlazení kočky se sposta problémů stane maličkostmi, co nestojí za rozčilování, v duši a po těle se vám rozlije klid a pocit blaženosti. Kočky by se zkrátka měly předepisovat i na předpis místo psychfarmak. V Praze to už pochopili a jsou tam už dvě kočičí kavárny, kde kromě dobrot a kafíčka dostanete i možnost pochlupat si kočku, kterých je tam asi šest. A je tam stále plno, bez rezervace si nesednete......Popíjet kávu, na klíně předoucí kočku....co si ještě více přát!!!!!

Přidat komentář:

* Jméno:
* E-mail: (nebude zobrazeno)
   WWW stránky: (odkaz s http://)
* Komentář:
Kod: